Vcera sa mi dostala do ruk fantasticka knizka, od autora: Jan Sucharda, "Island autem". Ako sa da dozvediet zo stranok autora www.jas-hrotovice.com kniha vznikala z osobnych skusenosti, so vsetkymi popisovanymi, islandskymi, vnutrozemskymi cestami v rokoch 2003, az 2009.
O Islande som, za poslednych par rokov, nazbieral vela roznych informacii. Takyto skvely, offoadovo-cestovny manual islandskym vnutrozemim, je vsak uplne jedinecny - naviac v cestine. Nenasiel som za cely cas, co o Islande citam, nic podobne, ani v knihach v anglictine.
Po odsuhlaseni autorom, pripajam uvodny text knihy a par obrazkov.
Pre zaujemcov, na Slovensku sa da kupit napriklad prostrednictvom www.elitera.sk
ISLAND PRO POKROČILÉ
PRŮVODCE ISLANDSKÝM VNITROZEMÍM PRO ŘIDIČE 4 x 4
Komu je tato knížka určena ?
Island je v posledních letech docela módní záležitostí; cestovních kanceláří, které organizují zájezdy na tento ostrov uprostřed severního Atlantiku, je v České republice nejméně deset a většina z nich má během sezony (tj. cca červen až srpen) několik turnusů. Lidí, kteří se sem takto vypraví, je tedy docela dost. Ale naprostá většina z nich absolvuje jenom turistické atrakce v blízkosti hlavní islandské okružní silnice nebo nanejvýš několik málo jednotlivých míst ve vnitrozemí. Vždycky jsou však tito cestovatelé „v zajetí“ programu cestovní kanceláře, který jim stanoví, kolik mohou strávit času na tom či onom místě. Ale ten, kdo opravdu chce poznat Island „do morku kostí“, komu nestačí ty kratičké „fotografické“ zastávky autobusů cestovních kanceláří na nejznámějších místech a komu v žilách koluje aspoň trochu dobrodružné krve, ten prostě musí zvolit auto 4x4 a vydat se do vnitrozemí. Teprve TAM Island začne odkrývat svá tajemství. Právě těmto cestovatelům bude snad tento průvodce užitečnou pomůckou. Zcela vědomě se zde nezabývám turistickými atrakcemi, které jsou poblíž okružní silnice. O nich si můžete přečíst v turistických průvodcích jako je např. Lonely Planet aj. a každá cestovka vás k nim doveze se vším pohodlím.
Jedním z důvodů, který mne přiměl k napsání této příručky, je skutečnost, že ani v mnohasetstránkových průvodcích po Islandu (Lonely, Rough) není vlastnímu vnitrozemí věnováno více než je několik stránek.
Všechny cesty, které jsou zde popsány, jsem osobně projel. Jako zdroj sloužila tedy výhradně moje osobní zkušenost, nikoli informace z jiných průvodců nebo něčího vyprávění. Jako dopravní prostředek sloužilo v roce 2005 SUV Hyundai Santa Fe a v následujících letech terénní auto Hyundai Terracan bez úprav, jako je výměna kol za větší, zvednutí podvozku a pod. Jedinou úpravou bylo zvýšené sání a pro cesty v roce 2007 a 2008, kdy byly absolvovány nejtěžší trasy, byly na podvozku namontovány ochranné duralové plechy od firmy ASFIR.
U řady cest, které jsou zde popsány, uvádí islandské prameny (např. The visitor's key to Iceland, Adventure in Iceland), že by měly být absolvovány pouze v koloně nejméně dvou vozidel. Kromě silnice F 249 jsem všechny trasy projel osamoceným autem a proto by tato příručka mohla mít podtitul „Průvodce osamělého řidiče vnitrozemím Islandu“. To nic nemění na tom, že cestování nejméně ve dvojici aut lze jenom doporučit – nejrůznějších nebezpečí v islandském vnitrozemí je přece jen dost a dost. Samozřejmě nikdo vás nepřepadne ani neokrade, ale auto může vypovědět službu, můžete uvíznout v písku nebo lávě, nebo, nedej bože, dokonce utopit auto při brodění. Se dvěma vozidly se takový problém dá zpravidla rychle vyřešit, osamělý řidič musí jen čekat na „dar z nebes“ v podobě jiného cestovatele, který pojede stejnou trasou...
Jan Sucharda
Začínáme... aneb několik slov úvodem na téma - jaké jsou islandské silnice
Islandské silnice jsou fenoménem samy o sobě a nelze je srovnat s ničím, co známe z našich končin. Asfaltový povrch je jen na hlavní okružní silnici (tzv. Ring Road No.1) okolo ostrova (a to ještě ne všude) a na několika významnějších silnicích vedlejších. Jinak převládá hlinitý nebo šotolinový povrch, v němž projíždějící auta brzy vytvoří „pekelnou“ roletu, která nepředstavitelně rozdrnčí celé auto.
Ale tou pravou „lahůdkou“ jsou horské silnice, které mají před číslem písmeno „F“. Většina jich je ve vnitrozemí a otevírají se jenom zhruba na dva měsíce v roce – červenec a srpen a jsou zvládnutelné pouze auty s pohonem všech čtyř kol. Kromě příkrých stoupání a klesání a povrchu, který je tvořen někde ztuhlou lávou, jinde hlubokým pískem nebo ostrými vyčnívajícími kameny, čekají řidiče na mnoha místech ještě nepřemostěné řeky, které se musí brodit. Tady je na místě poznamenat, že na islandských mapách se značka mostu vůbec neužívá – pokud se musí řeka brodit, je zde značka „V“ v kroužku. Pokud žádná značka na mapě není a silnice se křižuje s řekou, můžete předpokládat, že je v reálu most. Aby to však nebylo příliš jednoduché, na řadě míst se potkáte s brody, které na mapě vyznačeny nejsou. Většinou ale jde jenom o malé a mělké brody přes potoky a říčky, jejichž překonání by nemělo představovat větší nebezpečí.
Kromě toho existují ještě silnice, které nemají žádné číslo a na islandských mapách a informačních tabulích jsou vyznačeny zpravidla čárkovaně nebo tečkovaně. Jsou to silnice „neoficiální“ a s trochou nadsázky lze říct, že na nich může cestovatel očekávat úplně všechno. V terénu jsou tyto cesty označeny modrými směrovníky (nebo vůbec), kdežto silnice, které patří do „veřejné“ silniční sítě a mají tudíž své číslo, jsou označený tabulkami se žlutou podkladovou barvou. Ne všechny neoficiální cesty však mají směrovníky – mnohé jsou tzv. farmářskými cestami, tedy využívané pouze k pracovním jízdám zpravidla při podzimním nahánění ovcí z pastvin. A naprostá většina farmářů na Islandu má výkonná terénní auta, zpravidla se zvednutým podvozkem a velkými koly. O veřejné silnice se „stará“ správa silnic, což v praxi znamená, že je po jarním tání projede buldozer a zahrne největší výmoly, nebo tudy projede terénní auto, které za sebou táhne kládu, a tak urovná největší nerovnosti. To je vše.
Občas se lze setkat s tvrzením, že na Islandu číslo silnice znamená její „kvalitu“, resp. obtížnost. Není to pravda. Islanďané mají číslování silnic docela propracované, ale na jiném principu. Čísla začínají „dvojkou“ na jihu a pokračují ve směru pohybu hodinových ručiček. (Číslo 1 je vyhrazeno pro okružní silnici po obvodu ostrova.) Jednomístným číslem – je označena pouze okružní silnice okolo ostrova. Dvojmístným číslem silnice hlavní, trojmístným silnice vedlejší. Podle první číslice však je hned jasné, ve které části Islandu se silnice nachází. Vyšší číslo tedy neznamená „horší“ nebo obtížnější silnici. Například silnice F 26, F 88 jsou nesrovnatelně obtížnější než třeba silnice F 862, silnice F 578 je zase daleko náročnější než F 821 atd. Ale co je naprosto vynikající, že na všech směrových ukazatelích je číslo silnice vždycky uvedeno. Takže, máte-li dobrou automapu (koupenou na Islandu), neměli byste zabloudit. Většina vnitrozemských cest má ještě svůj historický název. Takže např. F 26 se jmenuje Sprengisandsleid, F 910 Austurleid, F 88 Öskjuleid atd.
U některých ukazatelů kromě tabulky s číslem, obrázkem auta 4x4, či auta vjíždějícího do vody (které informují, že silnice je sjízdná pouze pro auta 4WD nebo že jsou na ní nepřemostěné řeky), můžete ještě vidět další tabulku s nápisem TORLEIDI. Na infotabulích, které jsou na Islandu rozmístěny docela hustě, se lze dočíst, že taková cesta je vhodná pouze pro „special 4x4“, tedy pro speciálně upravená (konvertovaná) terénní auta s neuvěřitelně zvednutým podvozkem a obrovskými koly, která bychom čekali spíše u obrněného transportéru. Taková auta jsou islandskou specialitou a lze je zde potkat dost často – Středoevropan se jich zpravidla lekne. Při značné opatrnosti, určité dávce odvahy a trošce štěstí se i tyto silnice dají projet i neupraveným terénním autem. Taková jízda je však mimořádně pomalá a doslova na každém metru číhá nějaké nebezpečí – velmi prudká stoupání a sjezdy, hluboké příčné výmoly, ostré a vysoké kameny vyčnívající z cesty, které se doslova „nemohou dočkat“, až vám prorazí pneumatiku nebo poškodí něco na spodku auta. Všeobecně se tyto cesty nedoporučuje absolvovat jedním osamělým vozidlem. Vzdálenosti mezi místy, odkud se lze dovolat pomoci, jsou někde značné (100-150 km) a mnohé z těchto silnic jsou velmi málo frekventované – třeba i několik dní tudy nikdo nemusí jet. Čekání na pomoc třeba při vyproštění uvízlého auta by mohlo trvat docela dost dlouho a pro posádku by to asi nebyly příliš příjemně strávené hodiny či dny.
Ale aby nebylo všechno úplně jednoduché, je potřeba dodat, že mnohé cesty jsou charakterem „torleidi“ se vším všudy a přesto takto označeny nejsou. Snad jenom skřítci vědí, proč jedny značeny takto jsou a druhé ne. Stále je potřeba mít na mysli, že ve vnitrozemí se pohybujeme v neobydlené pustině, kde musíme spoléhat především sami na sebe.
Také vzdálenosti mezi čerpacími stanicemi jsou velké – pokud jedete napříč Islandem, pak mezi dvěma „sousedními“ čerpacími stanicemi je téměř 270 km. Je nutné počítat s tím, že v obtížném terénu bude spotřeba o dost vyšší. Také se může stát, že narazíte na překážku, která bude nepřekonatelná a že se budete muset vracet. U většiny cest vnitrozemím nejsou možné „objížďky“ – cesta vede buď vpřed nebo zpět. Takže zásoba benzínu nebo nafty by měla být v každém místě vaší cesty taková, aby umožnila spolehlivý „ústup z bojiště“. Samozřejmostí je dostatek jídla a hlavně pitné vody. V některých místech vnitrozemí je k vodě velmi daleko.
Samostatnou kapitolou při jízdě vnitrozemím je brodění řek. Na některých cestách je brodů tolik, že je záhy přestanete počítat. Avšak úspěšné absolvování třeba deseti brodů za sebou by nemělo řidiče vést ke snížení ostražitosti. Ten jedenáctý může znamenat konečnou. Mnohé řeky na Islandu jsou docela zrádné, mění řečiště, mění charakter dna a zejména – i během jednoho dne – dokážou podstatně změnit hloubku vody v brodu. Obecná zásada praví, že ledovcové řeky se pokud možno brodí ráno nebo během dopoledne, protože během dne, zejména když svítí slunce, taje ledovec velmi rychle a řeky mohou mít večer tolik vody, že jsou autem nepřekonatelné. A běda, jestliže je několik dnů slunečné počasí, pak můžete čekat, že vám ledovcové řeky připraví nejednu krušnou chvíli. Problém ledovcových řek je i v tom, že jejich voda je kalná, bělošedá až šedočerná, vždycky však zcela neprůhledná. Takže obhlídka ze břehu zpravidla nestačí a je nutné řeku projít po svých a holí „propíchat“ zamýšlenou trasu brodění. Pokud to děláte pečlivě, měli byste odhalit pod hladinou skryté balvany nebo naopak díry, kde byste mohli uvíznout. Ledovcové řeky mají opravdu „ledovou“ vodu, takže když si řeku jednou či dvakrát projdete, nebudete myslet na nic jiného, než jak si zahřát zmrzlé nohy. Pokud jste u brodu sami, nezbývá než se spolehnout na to, že jste řeku „propíchali“ opravdu pečlivě a našli optimální směr brodění. Některé řeky mají nebo mohou mít velmi silný proud, který dokáže „zvítězit“ i nad velkým terénním autem. Tady platí naprosto nekompromisní zásada – řeku brodit zásadně po proudu! Postavit auto bokem k proudu nebo se dokonce snažit jet proti proudu takové řeky, může mít za následek definitivní „konec výletu“. V chatě v Tórsmorku (silnice F 249) je návštěvníkům k dispozici album s fotografiemi aut, dokonce i terénního autobusu, která ztroskotala při pokusu o přebrodění řeky Krossá. Povzbudivé fotografie to rozhodně nejsou.
Jestliže se u brodu setkají dvě auta, (libovolně zda jste na stejném, či protilehlém břehu), platí na Islandu jednoduché pravidlo – větší auto brodí první a vždycky čeká, než řeku přejede i to druhé. U mnoha brodů jsem se o platnosti tohoto „zákona“ při svých cestách přesvědčil. Zpravidla jsem se potkával s Islanďany, pro které bylo naprostou samozřejmostí, že řeku projeli jako první a pak čekali, až přebrodím i já. Pokud jsme jeli stejným směrem a islandské auto jelo rychleji, několikrát se mi stalo, že Islanďan na mne počkal u další řeky.
Obal knihy.
Autorov Terracan, vedla islandskeho specialu.
Rozcestnik oficialnej a neoficialnej cesty.
Nebezpecny brod cez rieku Krossa - niekolko ramien, vela vody, velmi silny prud.
asi si ju tiez objednam.